Francie - hráč Grtek

Zasílám francouzský report (dříve než jsem čekal). Vznikl doplněním „deníčku“, který jsem si v průběhu partie vedl. Tudíž ukazuje spíše jak jsem o partii přemýšlel v jejím průběhu, než nějaké shrnutí jak ji vnímám zpětným pohledem:
Partie byla velmi dynamická, s velkým množstvím zvratů a s rychlým spádem. Požitek z partie trochu kazila jistá nekomunikativnost některých hráčů, zvláště ze začátku partie. U mnohých se to posléze značně zlepšilo. Francie vstupovala do partie s velkým očekáváním – ještě nikdy jsem tady na diplonetu partii nevyhrál a hodně jsem chtěl to v této partii konečně prolomit.
Hrál jsem partii s vyjednáváním po hodně dlouhé době, kdy jsem hrál jen gunboaty. Proto jsem k ní přistoupil hodně odpovědně a snažil se dopředu získat maximum informací o jednotlivých hráčích. U některých jsem moc úspěšný nebyl (Žibřid nechtěl prozradit vůbec nic o nováčkovi Vacheque, což tomuto nováčkovi ve finále spíš uškodilo – když nebylo jasné, co od něj čekat, byla menší motivace se s ním nějak paktovat).
Na úvod hry jsem obeslal všechny. Komunikativními se ukázali zejména Německo a Rakousko, ostatní buď reagovali se značným zpožděním, nebo jen velmi krátce, totálně mlhavě a neurčitě. Anglie dlouho neodpovídala, a než konečně(zcela neurčitě) odpověděla, už jsme byli s Německem předdomluveni proti ní.
Můj plán byl nyní jasný – použít zahájení zvané Lisbon Leapfrog, které jsem prvně viděl u Von Stichena v Emilce a hodně se mi líbilo. Při tomto zahájení je francouzská armáda konvojována na podzim do Portugalska, čímž zůstává francouzská flotila na moři a má tedy dobrou iniciativu proti Anglii, případně i Itálii. Trochu jsem si to zahájení modifikoval a navrhnul jsem Itálii bounce v Piedmontu – to má tu výhodu, že ani Francie, ani Itálie zde nemůžou toho druhého zaskočit. Zároveň mohou vůči ostatním blufovat, že ten bounce nebyl dohodnutý a že se tedy schyluje k válce. Předpokládal jsem, že vzhledem k použitému zahájení budu moci být v Anglii rychleji než Němec a mít tedy větší zisky a lepší následnou iniciativu, a v krátkodobé perspektivě že se Německo s Anglií bouncnou v Belgii, od které dávám tak ostentativně ruce pryč.
Itálie však, místo aby v dohodnutém bouncu viděla oboustranný prospěch, zřejmě z mého návrhu trochu znervózněla, a místo očekávaného Lepanta zahájila dost protifrancouzsky – armádou do Toskánska. K zcela protifrancouzskému „Západnímu Lepantu“ tak chybělo už jen poslat flotilu do Tyn místo do Ion. Nemůžu také budovat flotilu v Mar, neboť by to pro Itálii znamenalo vyhlášení války.
Uvažujeme v tu chvíli s Německem změnit alianční půdorys na „western tripple“, ale nakonec to zavrhujeme a pokračujeme proti Anglii. Další mé vyjednávání tedy bylo určeno snahou najít Itálii nepřítele, abych se tím nepřítelem nestal já, ledva vypluji směr Albion. Podařilo se přesvědčit Rakousko k budování flotily, ale k vyvolání konfliktu to bohužel nestačilo. Naštěstí se Itálie rozhodla ze svého postavení dost netakticky vyrazit směr Turecko, a nevyužít odkrytých francouzských zad.
Bohužel co nevyšlo byl předpokládaný bounce mezi Německem a Anglií. Anglie naopak vyrazila kamsi na sever a tím otevřela Německu (na 6 SC po roce 1) volnou dálnici na ostrovy. Tudíž plán být zde rychleji a v lepší pozici než Němec vůbec nevyšel, naopak jsem byl od té doby v podstatě po celou hru vůči Německu ve slabší pozici.
Nicméně podařilo se mi s Německem vyjednat z Anglie dvě SC jako reciprocitu za puštěnou Belgii. Bohužel těsně před tím, než měla být dohoda završena a Anglie finálně zlikvidována, Německo mi oznámilo, že jsem pro něj lepší další cíl než Rusko a tudíž mi vyhlašuje válku.
(situace v té chvíli: Rakousko zradilo postupně Turecko a Itálii, ale současně bylo zrazeno Ruskem, se kterým je ve válce. K Rakousku se zpět od tureckých břehů stahuje také Itálie. Turecko slabé na 3 SC.)
Začala tedy horečnatá snaha sehnat si proti Německu spojence. Ukázalo se, že Anglie má zřejmě od něj zaručenou vozíkovací nezávislost a dohodu s ním vidí jako perspektivnější, proto se na obdobné dohodě se mnou domluvit nechce. Rus na opakované nabídky spolupráce nereaguje. Trochu překvapivě kladně reagovalo Rakousko na můj dosti poťouchlý plán: nechat Německo projít do Burgundska, aby mu zároveň Rakousko sebralo nechráněný Mnichov. Byl to plán hodně riskantní – pustím tím Německo do takticky daleko výhodnější pozice, ovšem za cenu toho, že nebude budovat (zatímco já ano) a bude mít osamělou rakouskou jednotku v nechráněném týlu.
A ten plán kupodivu zafungoval, ačkoli možná spíš díky nepřímým důsledkům než důsledkům přímým – Rakousko tím totiž zároveň otevřelo svůj týl Rusku, které je na 8 SC, buduje dvě jednotky a má velký potenciál k růstu na úkor téměř odepsaného Rakouska a slaboučkého Turecka. Za takové situace je Německo ochotno se dohodnout a otočit proti Rusku.
Bohužel dohoda přichází až poté, kdy buduji obrannou armádu v Marseilles. Jsem tedy stále jen na dvou flotilách, tu jednu navíc dohodou zavázán poslat na sever. A s jednou flotilou se proti Itálii jde z Francie dost těžko.. Jenže co jiného dělat? Stát a čekat? To by mohla být sebevražda. A tak vyjíždím proti Itálii dosti zbrkle a nedozbrojen s tím, že snad urvu aspoň něco. Nicméně bez spojence je zisk krajně nejistý, spíše nepravděpodobný.
Úspěšný konvoj do Tunisu znamená, že Itálie nebuduje, naopak já mohu doplnit stav flotil hned o dva kousky. V tu chvíli teprve začínám věřit, že bude útok na Itálii úspěšný a nezasekneme se na patu. V té chvíli dostává Rakousko hodně na budku a zůstává na pouhých 3 centrech, z toho jednom pouze vypůjčeném od Německa. Rakousko se nedokázalo dohodnout ani s Itálií, ani s Tureckem, díky čemuž Rusko alespoň dočasně neslábne. Anglie definitivně ze hry. Inu, s vývojem jsem byl poměrně spokojen, zbývalo jen, aby veřejná spojenecká smluva s Německem byla z německé strany plně dodržena a francouzská pozice nebude do závěrečné hry vůbec špatná.
Ještě lepší je ve chvíli, kdy Rusko, válčící skoro se všemi, překvapivě nabízí útok na italský Terst, který rok předtím zcela odmítalo. Po této ruské zradě mi pak Ital oznamuje, že mi pustí celý západ, a tak je tedy zvozíkován. Zároveň mi Rus nabízí podporu na vítězství, což ale (zvláště od něj) v tuto chvíli vnímám spíše jako mluvnické cvičení. Přesvědčil jsem pak Itala na útok na rakouské Řecko – cílem bylo zmenšit množství hráčů ve hře a tím míru nahodilosti, a také trochu pomoci Rusku, aby se mohlo lépe bránit německému útoku. Byl jsem před tímto tahem docela na vážkách, zda Itálii přeci jen nepopravit, kdyby nebyla ochotná zaútočit na Řecko a zároveň se Rusko nějak racionálně bránilo Německu, asi bych to byl býval učinil. Ale takto k tomu nebyly podmínky.
Bohužel Rus očividně podporuje na vítězství Německo, když ruší všechny jednotky, které by se ještě jakž takž mohly Německu bránit. Zároveň mi Německo po vypršení dohody o neútočení (nebo před jejím vypršením – záleží na interpretaci) vyhlašuje válku. Na ruské rušení je mou první reakcí poněkud hysterická veřejná výzva, která ale ve finále má určité výsledky – Rusko se posléze nechá přesvědčit, ať přestane blbnout a radši než na cizí vítězství hraje na vlastní remízu.
S Ruskem a Itálií pak už jen v rychlosti likvidujeme zbytky Rakouska a Turecka a remíza je hned poté přijata, neb ji neblokuje ani Německo. Tudíž nebyla v této partii prakticky žádná závěrečná hra. Za mě byla remíza možná maličko předčasná, ale schválil jsem ji, neboť: 1) jsem měl pocit, že jsou všichni hráči z partie již poněkud unaveni, nikdo moc nekomunikuje atd. 2) francouzské vítězství by bylo prakticky nemožné. Vnímal jsem to tak, že Francie by mohla zvítězit pouze pokud by ji až do úplného konce podporovala Itálie (což bylo nepravděpodobné, neb Aleon zas takový elév není) a zároveň by Rusko dodržovalo spojeneckou dohodu skutečně až do momentu, do kterého byla napsaná – tedy do chvíle, kdy Německo bude mít méně než 9 SC (čemuž jsem nevěřil). Na druhou stranu při pokračování partie hrozilo, že Rusku znovu „rupne v kouli“ a nechá nějakými hloupými tahy Německo vyhrát.
Shrnutí: Ač jsem se vytrvale snažil o opak, Francie byla vždy o krok za Německem. Z mého pohledu hráli skoro všichni Německu do karet – na začátku Anglie vysunutím jednotek kamsi do Ledových moří a nebouncováním Belgie, později zejména Rusko svou vytrvale proněmeckou politikou. V jistém smyslu jsem hrál proněmecky i já. Německo vůbec nebylo vývojem hry nuceno jít do nějakých kontroverzí a tak si partií proplouvalo jako na obláčku. A tak je pro Francii remíza ještě tak přijatelným výsledkem, ač očekávání byla vyšší…
Klíčové momenty:
1) přesvědčení Rakouska k útoku na Mnichov. Rakousko tím de facto spáchalo sebevraždu a Francii to možná zachránilo krk. Vnímám to jako svýj diplomatický majstrštych.
2) Ruské „proněmecké“ rušení ze zimy 1906 aneb konec francouzských ambicí na výhru.