Francie - hráč Grtek

Děkuji GM za vedení partie a jeho popohánění (ano, dost často to ke konci partie vázlo na mých tazích, omlouvám se). Turecku gratuluji k výhře, která je bohužel hodně “utrpěná”. Ne že by snad Turecko nehrálo dobře, ale s jakýmkoli jiným Angličanem by partie skončila remízou ve třech, která by byla v této partii přirozeným výsledkem.
Jaro 1901, Němec v Burgundech a Angličan v Kanálu. Hezký začátek. Nic si z toho nedělejme, nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Rozhodnu jsem se to ignorovat s tím, že oba na jednou na mě snad nezaútočí a s jednou cizí jednotkou ve svém domácím centru si posléze poradím.
Příjemně mě překvapilo, že Angličan i Němec se stahují – od obou vyzrálé strategické rozhodnutí, které Francie oceňuje. I díky tomu přehodnocuji své plány na útok na Anglii a naopak to hraju směrem na Western Tripple. Následuje velmi odvážná a překvapivě úspěšná kampaň proti Itálii – Anglie se překvapivě rozhodla jít do Němce. Tuhle fázi hry jsem si opravdu hodně užíval, byla to jízda. Itálie hraje špatně a francouzský postup takřka nebrzdí.
Na podzim 1903 jsem se rozhodl potopit Němce. Dost jsem o tom rozhodnutí váhal, ale myslím, že ve finále moc významné nebylo – anglický postup jsem tím příliš neurychlil. A lákadlo Mnichova, nejlukrativnějšího z vnitrozemských center, bylo příliš silné. Další postup byl jasný – být rychlejší než Anglie. Rychle dorazit Itálii, vytvořit si nějakou lokální patovku proti Turecku a napadnout Anglii dřív, než bude mít pod kontrolou Severní Evropu. Protože je mi jasné, že jakmile se Angličan dostane až do Petrohradu, tak bude proti mě v daleko výhodnější pozici – budou mu stačit dvě jednotky na držení celého severu a veškerý zbytek bude moct nasadit proti mě. Já mám tu patovku s Turkem daleko dražší. Bohužel Rus hraje příšerně špatně, o celý sever se v podstatě dobrovolně připravuje a ještě začíná posléze bezdůvodně napadat Francii.
Správný čas k napadení Anglie jsem prováhal. Mělo přijít už na jaře 1905, na podzim bylo již pozdě. I tak bych asi po tom podzimu dokázal vytvořit proti Anglii nějakou stabilní pozici, kdyby Rusko nezačalo hrát sebevražednou politiku, kdy se nechalo dobírat Anglií, nechalo dobírat Tureckem a naopak zcela nesmyslně útočilo na Francii, která jej jako jediná skutečně nemusela trápit.
Po jaře 1909 jsem navrhl remízu ve čtyřech. Tedy včetně Ruska, které tehdy kontrolovalo čtyři středoevropská centra a přišlo mi, že by se dlouhodobě mohlo udržet na jednom na patovce v Mnichově. Remíze jsem sice moc nevěřil, ale chtěl jsem ji jako jistou deklaraci navrhnout. GM bohužel návrh remízy přehlédl, a tak se o ní hlasovalo až o půl roku později, když už Rusko nedrželo centra 4, ale jen 2, a ještě k tomu nehrálo na udržení v Mnichově, ale zase nějak podivně zrušilo. To už jsem se vůbec nedivil, že přijata nebyla :-)
Po smrti Ruska jsem se začal obávat scénáře, že hra směřuje k remíze 17–17 bez účasti Francie. Představa byla asi takováto: 1) anglické vyčkávání a opatrné přesouvání do pozic, já ztrácím Benátky, čímž se uzavírá patovka proti Turkovi 2) vrhne se na mě Angličan, já pouštím Turkovi Itálii 3) Angličan musí blitzkriegem dobýt Ibérii a zahradit přístup do Mat, a zároveň sám svými silami udržet Mnichov. 4) možná se udržím v Marseilles a bude to 16/17/1. Vývoj mi začíná dávat za pravdu, když Turek na jaře 1912 navrhuje remízu, která není přijata. Tomu předcházely vpravdě geniální podzimní (11) anglické tahy, kterými se Anglie dostala do velmi dobré pozice.
Nu, musím dále hrát tak, abych remízu 17–17 nedopustil a zároveň nedopustil anglickou – a lépe vůbec ničí – výhru. Proto po napadení Anglií předávám Itálii Turecku (ach jo, je tak bolestivé demontovat takovou krásnou patovku…) V tu chvíli Anglie ztrácí byť sebemenší naději na výhru a když nepřichází návrh na remízu, tak je již celkem zřejmé, že ji řídí jakýsi Jacek a že remíza prostě nebude, neb ji neuznává. Ale dávám tomu ještě naději, ještě jednou zkouším blokovat Turka a když vzápětí přijde druhé anglické napadení, tak mi již nezbývá nic jiného, než darovat Turkovi výhru.
Shrnutí:
1) partii jako takovou hodně ovlivnil velmi slabý výkon Itálie a Ruska. Itálie se úplně zadarmo v celkem dobré pozici nechala přejet Francií za vytrvalého a nestrategického bušení do Rakouska, Rusko zcela promarnilo silnou pozici, sever Evropy de facto bez boje předalo Anglii, a ve střední hře pak hrálo již zcela sebevražedně. Anglie a Turecko hráli takticky i strategicky výborně. A Německo a Rakousko moc nedostali příležitost se do hry vůbec dostat.
2) výsledek partie pak ovlivnila herní filozofie JackaQ, který neuznává remízy. Z mého pohledu tím hodně výsledek partie pokřivil, partie nedopadla tak, jak by přirozeně dopadnout měla. Ještě odmítnutí remízy v roce 1912 by bylo pochopitelné, Anglie měla jakous – takous naději na vítězství, nebo na remízu ve dvou. Nicméně po předání Itálie Turecku už žádná taková naděje nebyla – už to bylo jen “buď remíza, nebo Turecké vítězství.” Anglie se zcela dobrovolně rozhodla prohrát, místo aby remizovala, což je pro mne dost nehráčské a nepřirozené chování. NICMÉNĚ, tohle je spor jen o herní filozofii. Anglie jinak sehrála nádhernou partii jak po taktické, tak po strategické stránce.
Stejně jako Turecko, které využilo všech příležitostí, které mu okolní hráči dávali a sehrálo skvělou partii. Ještě jednou mu tedy gratuluji k výhře.

Ještě jednou upřímnou soustrast. Ten závěr musel být k vzteku…

V reportu píšeš, že zrada vůči Anglii byla špatně načasována, že měla přijít již na jaře. Nebylo to naopak brzy? Neměl jsi na to připravené pozice. Musel jsi vědět, že taková zrada musí být ostrá rána nožem do zad, kdy se soupeř pak už na nic nezmůže. Jinak hrozí dlouhodobá válka, kdy nejsou dobré vyhlídky. (Což se skutečně stalo.) Ale v tomto případě Angličan měl dobrou pozici a poměrně dobře si svá centra pokryl. Nebylo řešení raději pokračovat ve spolupráci a naopak zaútočit na Turecko a Balkán?