Report Turecka - hráč Grtek

Tak jen v rychlosti za Turecko:

Na začátku hry jsem stihl prohodit slovo se všemi, nezbývalo než začít osnovat rychlou likvidaci Rakouska, neboť Rakous očividně nechce hrát. Tudíž v plánu byl Juggernaut, tím spíš, že Itálie se zřejmě chystá na Lepanto. Silou vůle se snažím otočit Itálii také na sever a řeším, co bude, až bude Rakušan rozkrájen. A tak již na jaře 1902 krásně využívám momentu překvapení a zrazuji Rusa. Myslím, že skutečně v optimální možný moment. Další jaro mám možnost zatlouci Rusovi hřebíček do rakve, ale ve stresu dostane konvojující armáda špatné rozkazy a z krásně vymyšlených a vychytaných tahů nezbývá nic, do drobné výhody se dostává naopak Rus. Naštěstí Itálie dosud zachovává neutralitu, takže můžu pokračovat v taktickém vytlačování Rusa kousek po krůčku, když už to nevyšlo hopem. Ještě předtím také podporuji vznik protiruské aliance mezi Anglií a Německem, ta však bohužel vydržela jen jeden tah.
Vlastní válku s Ruskem se snažím co nejdříve oboustranně výhodně urovnat, protože je mi jasné, že poté, co selhal prvotní nástup se tato stala příliš pomalou a dříve nebo později se dostanu do kleští mezi Itálií a Ruskem. Takže radši chci vyzískat na Rusku výhodnou pozici na nástup proti Itálii a dát mu za to volné ruce věnovat se severní Evropě. Bohužel Rus nevidí za hranu stolu a moje návrhy opakovaně odmítá. Myslím, že další vývoj partie potvrdil, že moje návrhy nebyly vůbec špatné, protože jsme se do pozice, kterou jsem navrhoval, dostali po dalších dvou letech bojů – dvou letech, které jsme oba mohli využít k růstu. A ani když už jsme dosáhli pozice, kterou jsem od začátku navrhoval jako mírovou, tak ani tak nebyl Rus ochoten k míru. Nu, nezbývalo mi, než ho ožebračovat o centra i nadále, ač mi to trhalo srdce, protože tím spíše rostlo Německo na západě a tím spíše rostla Itálie, teď už otevřeně nepřátelská. Nezbývalo, než dohrát poslední dva roky proti jejich spojenectví. Do posledního roku jsme vstupovali za stavu 8 – 8 – 8 (Německo, Itálie a já), snažil jsem se co jsem mohl strhnout vítězství na svou stranu, ale nakonec mi Rus ve svůj neprospěch (ztratil tím centrum a tím i čisté 4. místo) nedopřál ani dělené první místo, když daroval Němcovi desáté centrum – Petrohrad.
Shrnutí – nemám Turecko rád, protože je „kdesi v rohu“, schematické, neinvenční, člověk má vytrvale pouze několik málo sousedů se kterými musí mluvit a zbytek Evropy je hodně daleko. Na druhou stranu je Turecko relativně silné a jednoduché na hru. Mé předsudky vůči Turecku se potvrdily i v této partii – takřka celou hru jsem odehrál úplně bez spojenců, ve vleklé válce s jedním sousedem, s nevraživou neutralitou se sousedem druhým. Pokusy změnit tuhle nepříliš příhodnou úlohu na diplomatickém poli opakovaně selhávaly. A i přesto, že jsem byl donucen hrát takto „sám na sebe“ a nijak jinak, tak jsem po celou hru mírným tempem postupoval vpřed.
K ostatním hráčům – Matěj za Německo to z mého pohledu zahrál velice pěkně. Ze strany Francie mu bylo po konci hry tvrdě vytýkáno, že se spolčil s Itálií, když z toho spojenectví získal jen jedno centrum a Itálie tři. Nicméně tahle strategie byla očividně úspěšná – i přesto skončilo Německo první a Itálie až třetí (a kde skončila Francie, he? ;-) ) Itálie byla na můj vkus příliš pasivní (celý jeden rok pouze „pročekala“) ale ve finále se jí ta pasivita celkem vyplatila. Ruský neúspěch zcela stojí a padá na jeho neochotě se dohodnout. Francie si z mého pohledu hru dost pokazila svými provokativními projížďkami po Středomoří v úvodu partie – tím přinutila Itálii dívat se více na západ než na východ. No a Anglie si holt nepohlídala záda. Rakousko v podstatě nehrálo.

Jinak se mi to ale jako obvykle velmi líbilo, hra to byla pěkná, vyrovnaná. A každopádně děkuji Crucianovi za zajištění prostoru a občerstvení…