Report Ruska - hráč Grtek

Zdravím vážené mocnáře a gratuluji Turecku k výhře. Předvedlo skutečně nádherný výkon bez jediné chybičky a jeho výhra je zcela zasloužená.
Za Rusko nemám k partii mnoho co říci, činil jsem taktické a strategické chyby, navíc se mi nepodařilo sehnat spojence, nebo mě spojenec v půlce hry zradil, proto to z ruského pohledu byla už od začátku spíše jízda na klouzačce, stále dolů a dolů.
(a ještě drobnost k Vlastovým perfektním dedukcím: já se po Britovi fakt nevrhal, neustále jsem se mu snažil naznačit, že nepřítel nejsem, naštěstí mu to po pár tazích došlo…)
Jak nemám sám moc co říci, radši vám posílám vzpomínky jednoho ruského válečného veterána, který shrnuje situaci z ruského pohledu asi úplně nejlépe. Jeho armáda prošla celou válkou od začátku až do konce a je jedinou úvodní ruskou jednotkou, která se dožila konce války.
Vzpomínky vojáka Ruslana Ivanoviče Slavjana na Velkou válku:
Narodil jsem se čtyřiačtyřicátého roku v Nachodce ve Vladivostocké gubernii jako syn drážního dělníka. Dětství jsem prožil v domovském městě, kde jsem také studoval drážní učiliště. Když se v šedesátém roce začalo schylovat k válce, vstoupili jsme s celým ročníkem jako dobrovolníci do armády.
Ve Vladivostockém armádním sboru vládla té zimy optimistická nálada. Hltali jsme všechny novinky z Moskvy a těšili se, jak už brzy vyrazíme rozšiřovat Росский мир a jak těm šikmáčům a přičmoudlíkům natrhneme zadky. A na jaře jednašedesátého roku to konečně vypuklo – byli jsme posláni dobýt a zajistit Sachalin před případným japonským útokem.
Na Sachalinu jsme byli dislokováni po dvě zimy. Během té doby naplno vypukla válka s Čínou, naopak s Japonskem byly podepsány spojenecké dohody. Ze západu země pak přicházely znepokojivé zprávy, že jsme byli napadeni jak Německem, tak Tureckem, dokonce i Anglie že ohrožuje naši kolonii Aljašku, a náš jediný spojenec Rakousko že je napaden ze všech stran a rychle ztrácí na síle. Já jsem si za ty dvě krásné, pro náš armádní sbor poklidné zimy stihl pořídit černovlasého kluka s Toitoi, ženou z národa Ainu, a zároveň být povýšen na svobodníka.
Na jaře 1863 jsme byli převeleni do Vladivostoku, ale válka k nám i nadále doléhala spíše z dálky. Našimi jedinými bojovými úkoly bylo zajišťovat podporu pro bojující oddíly ve Vnitřním Mongolsku. Na zadku jsme tam seděli další dva roky, takže jsem si stihl udělat další dvě, tentokrát blonďaté děti s plavovlasou ruskou Svetlanou. Zároveň jsem se vypracoval až na staršího seržanta.
Až v šedesátém šestém roce nás konečně poslali na frontu. Přemístili nás do Vnitřního Mongolska a s naší pomocí pak na jaře dalšího roku padl Peking. Bohužel se však v té době již hroutil celý západ matičky Rusi, kde se šířila musulmanská turecká zhouba. Z Tichomoří však dorazily zprávy, že naší Arktické flotile se podařilo dobýt Havaj a naši námořníci si užívají v tropickém ráji.
Po dobytí Pekingu, hlavního města nenáviděných Hanů, si náš mladý báťuška Car chtěl pojistit loajalitu již po delší dobu dobytého Mandžuska, oženil se se zdejší nejvýznamnější šlechtičnou a prohlásil se carem a císařem vší Číny. Zároveň však už začala být ohrožována samotná Moskva, a proto bylo rozhodnuto o přesunu carského dvora do Pekingu. Naše armáda byla doplněna o řadu čerstvých šikmookých odvedenců, kterým jsem dělal staršinu.
Naše jednotka se ve Vnitřním Mongolsku znovu ocitla v týlu. Fronta se k nám sice v dalším průběhu bojů při hanské protiofenzivě přiblížila, později jsme pomáhali při obraně Pekingu, avšak stejně jsem si stihl udělat čtyři děti s mongolskými dvojčaty, krásnými černovlasými květinkami Saranceceg (Měsíční květ) a Naranceceg (Sluneční květ). Vida mé mužské schopnosti, jmenoval mě náš kapitán praporčíkem.
Až v sedmdesátém roce se náhle něco zlomilo. Hanská vojska přestala bojovat a my postupovali jako blesk na jih do vnitrozemí Číny a již na sklonku podzimu stála naše armáda v Sinkiangu. Ve stejnou dobu však přišla zrada, která srazila znovu se vzmáhající rusko -čínskou velmoc definitivně na kolena. Napadlo nás doposud spojenecké Japonsko. Přitom Turek tou dobou již stál na kraji Sibiře.
Naše jednotka poté sváděla tuhé boje s tureckými jednotkami o Kirgízii a Kašgar. To jsem byl již ve válkou notně prořídlém útvaru lejtěnantem (poručíkem) a měl jsem dceru s ujgurskou dívkou Aynur.
Po roce 1872 se však situace stala neudržitelnou. Car se rozhodl kapitulovat Turecku a pokud možno držet frontu proti Japonsku. A tak i my jsme byli vysláni zpět na východ. Zimy 73 a 74 jsme strávili znovu v Sinkiangu, já Aynur udělal další škvrně a na třetí zadělal, a poté nás poslali přes Yunnan a Čchungčing do Wuhanu. To už jsme byli jednou z posledních dvou rusko-čínských armád (přežívaly ještě další dvě flotily), notně už prořídlou, boji unavenou a demoralizovanou. Já byl již jeden z posledních, kdo v naší armádě byl od počátku války, a velel jsem jízdnímu pluku.
Z Wuhanu nás na podzim 76 vytlačili proradní Japonci, to už jsme byli vůbec poslední ruskou armádou. Přišla však záchrana – car podepsal příměří s Japoncem, a naše osiřelá armáda byla vyslána do střední Asie vést partyzánskou válku proti Turecku. Zároveň také byla poražena poslední armáda Hanů a báťuška tak již neměl konkurenci v nárocích na titul čínského císaře (ačkoli Peking byl tou dobou již japonský a carský dvůr byl přesunut do Mandžuska).
A začala závěrečná, poslední a hrdinská epopej naší armády. Mezi tureckými jednotkami jsme prokličkovali přes celou Čínu a bez jakékoli podpory dobyli Taškent. Dokázali jsme na sebe navázat hned tři turecké armády, než jsme byli z Taškentu vytlačeni. Ale ani tak jsme nepadli do tureckého zajetí a konce války se dočkali v Kasale.
Boje byly u konce. Turecko bylo světovými mocnostmi uznáno vedoucí světovou silou a bylo podepsáno všestranné příměří. Jsem rád, že moje ruská vlast válku přežila, ačkoli ovládá jen Mandžusko a Port Arthur. Snad k ní bude turecký světovládce milosrdný a na nadcházející mírové konferenci jí navrátí alespoň část bývalého ruského impéria.
Já zanedlouho oslavím už pětatřicáté narozeniny, byl jsem demobilizován do zálohy v hodnosti generálmajora. Oženil jsem se s krásnou a bohatou Kazaškou jménem Bazargul a zůstal ve střední Asii. Příštího roku se nám má narodit dítě. Co asi dělají všechna má ostatní dítka?
Podepsán Руслан Иванович Славян"
Tak to vidíte, přátelé, taková to byla vojna z pohledu jednoho z jejích dělníků.

Zdraví vás Grtek, bývalý vrchní velitel všech ruských jednotek
(PS: zajímalo by mne, kdo to tak zdržoval…)